Kázání z 22. 1. 2023
Mt 4, 12-23: Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. Ježíš chodil po celé galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.
Milí přátelé,
Ježíš vystupuje z anonymity. Tentokrát už doopravdy.
Ten impuls, který jej k tomu vede je politováníhodný. Jan, který jej pokřtil, ten podivný rebel Jan, co žil v poušti, divně se oblékal a jedl kobylky, byl uvězněn. „Aby taky ne“, řekli by mnozí. S tím, jak velkohubě kritizoval Římany a jejich posluhovače se není čemu divit.
No, a tak Ježíš vychází. Na rozdíl od Jana ne do pouště, ne na periferii, ale do samého centra dění. Mezi lidi. Do Kafarnaum, které leželo na prastaré a stále velmi živé obchodní stezce „via maris“.
Proč?
„Aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka“. Taková malá, nenápadná věta, ovšem, neměla by ujít naší pozornosti. Kdo poslouchal první čtení, ale i čtení z evangelia, ten ví, že Matouš myslí právě slova zapsaná u proroka Izajáše v deváté kapitole, slova o území Zabulon a Neftalím, o lidech bydlících v temnotách. Právě oni mají uvidět velké světlo.
Jak to jen Izajáš mohl vědět? Teda, kromě toho, že je prorok, samozřejmě. Nebude to spíš tak, že Ježíš Izajáše četl, a tak si řekl, že to vlastně nemá zas tak daleko do Kafarnaum, které má navíc i výhodnou strategickou polohu na hranici území dvou Herodů? Aby teda mohl před některým z nich utéct, kdyby je naštval tak, jako Jan… Jestli pak on jen nespojil příjemné s užitečným. Strategicky výhodnou polohu města s možností odkázat se k prorokovi…
No… nechme těch spekulací. Tyto kraje byli už za proroka Izajáše na tom bídně. Jako, neokupoval je zrovna Řím, ale Asýrie. Prašti jako uhoď? No nevím, jestli bych si radši nevybral ten Řím… Židé celkem obvykle považovali krále Chizkijáše za toho, kdo naplnil Izajášovo proroctví a těmto krajům zasvítil jako světlo v temnotách.
Matouš to zpětně vidí trochu jinak. Nabízí jiný úhel pohledu. Ostatně, věci při pohledu zpátky vypadají jinak, to tak zkrátka je.
Pro Matouše i pro celou křesťanskou církev je Ježíš naplněním prorockých zaslíbení věčných změn k lepšímu, zaslíbení Božího zásahu do lidských, všelijak pokroucených dějin.
Ten zásah není opatrný, kalkulující, jak by se mohlo zdát. Ježíš se nesnaží, aby se i vlk nažral i ovce zůstala celá. Herodes zatkl Jana Křtitele, proroka z periferii u Jordánu, známého, ale přeci jen jaksi vzdáleného a navíc podivného proroka. A Ježíš, o kterém Jan řekl, že na něj viděl sestupovat Ducha jako holubici, bere ten pomyslný štafetový kolík od Jana a nese jej přímo mezi lidi. Už žádná poušť kdesi u Jordánu, ale město na důležité obchodní stezce, město, přes které se promele spousta lidí. Taková města jsou vždy i jakousi sociální sítí, kde si lidé vyměňují informace.
Ježíš sem přináší Janovo „čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“. Tento krát už za tím blížícím se královstvím lidé nemusí vyjít do pouště, ono opravdu přichází společně s tou zprávou a s Ježíšem mezi ně.
To je velká inspirace i pro nás dnes. Tak jako Ježíš, i my můžeme vycházet mezi lidi, do rušných obchodných center jako byl Kafarnaum, i mezi lidi ne zrovna zbožné s nabídkou přicházejícího Božího království s nabídkou Božích změn, které ovšem, tak jako tenkrát začínají poněkud nenápadně, uvnitř každého člověka-procesem, kterému říkáme pokání. Neustálým zápasem s tím, abychom sebe i svět viděli jako Boží, byli si vědomí svých nedostatků, pracovali na nich, ale nepřestávali věřit v Boží blízkost, v Jeho přízeň, třebas i když zrovna bydlíme ve velikých temnotách, v krajině smrti.
Ježíš i jeho zvěst jsou tedy jasní. Dokonce i lokalita, kde se s ní vychází na světlo světa. Jenomže, ono tomu pořád něco chybí. Ježíš, který lidi vyučuje o přicházející změně, se stává potulným rabínem. A jako takový potřebuje ještě i své žáky.
Proto je začíná lovit tam, kde se to nejvíc nabízí. Ve vodách Galilejského moře, u kterého Kafarnaum leží. A to doslova. Vytahuje z něj rybáře, a zve své úlovky k tomu, aby se sami stali rybáři lidí. Teda, vytahuje… Ne že by je fyzicky vytáhl. Zve je k následování. To bude i dále u Matouše důležitým tématem.
Jeho následovatelé, zkušení rybáři se mají stát rybáři lidí. Možná vám to zní zvláštně, ale představte si, jak zvláštně to mohli znít jim. Úplně se vidím, jak bych uvažoval nad tím, že ryby přece nebývají nijak zvláštně šťastné z toho, že je někdo ulovil a ten jejich osud po ulovení, no vlastně taky nic moc…
Na druhou stranu, je to hezká metafora. Ryba na souš nepatří, ale člověk zas nepatří do vody. Může ve vodě plavat, to ano, ale taky v ní může být tonoucím. Ježíšovi následovníci tak nejen mohou, ale i mají lovit tonoucí, ty, co tonou třeba pod náporem stresu, problémů, neúspěchů, jsou natolik zavaleni zabezpečováním vlastního přežití, že jim na nic jiného nezbývá čas, jsou nemocní, nechtění, opomíjení.
Ale nemají je vytahovat jen tak nazdařbůh, mají je lovit pro Boží království, ono ulovení má být začátkem Božích změn, začátkem pokání.
Učedníci v tom mohli zaslechnout i slova, které znali od proroků. Třeba prorok Jeremjáš (16, 16) píše: Přivedu je zpět do země, kterou jsem dal jejich otcům. „Hle, já posílám k mnohým rybářům, je výrok Hospodinův, a ti je vyloví jako ryby, pak také pošlu k mnohým lovcům a ti je budou lovit na každé hoře a na každém pahorku a ve skalních trhlinách. Nebo i u proroka Ámose (4, 2) čteme: Panovník Hospodin se zapřisáhl při své svatosti: Hle, přijdou na vás dny, kdy vás vytáhnou na hácích a vaše potomky na rybářských udicích.
Je to dobře, že Pán Bůh ještě loví ve vodách našeho světa. I my jsme takto vyloveni. I nás má následování Ježíše měnit. Může se nám stát, stejně jako Petrovi, že až přijde bouře zaváháme a stanou se z nás opět tonoucí. A přesto jsme volaní k Božím změnám a k tomu, abychom tyto změny, to blížící se království Boží nabízeli i ostatním. Ve Ježíši se Boží království blíží i k nám.
Amen!
Jakub Pavlús, Farář ČCE Šumperk
Modlitba:
Děkujeme ti, Ježíši,
že jsi přišel jako světlo světa.
Sviť do našich temnot
abychom viděli Boží lásku
a následovali cestu, kterou nám ukazuješ.
Neboť ty žiješ a kraluješ
s Otcem a Duchem svatým
jako jeden Bůh nyní i navěky. Amen.
