Bohoslužby 1. 11. 2020

Nebuď takový farizej! Taková klasická křesťanská… no, téměř až nadávka. Viďte. A dnes zrovna o farizejích bude řeč. Teda, hlavně snad o tom, jak se nestát křesťanským farizejem, no, nebo, formulujme to spíš pozitivně, teda, dnes si popovídáme o tom, jak ve víře brát sám sebe s rezervou.

Žalm 70: Za svou hanebnost ať musí couvnout ti, kdo mi říkají: „Dobře ti tak!“
Ať jsou veselí a radují se z tebe všichni, kteří tě hledají;
ať říkají stále: „Bůh je velký“ ti, kdo milují tvou spásu.

Kolekta:
Bože, pastýři svého lidu, je to tvůj dar a tvé dílo, když ti lidé upřímně slouží. Zbav nás všeho, co nám brání odvaze víry se vydávat na cestu vstříc radosti, kterou jsi nám otevřel skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho bratra, který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a na věky.

Jozue 24, 1-3; 14-25: Proto tedy ctěte Hospodina a služte mu oddaně a věrně. Odvrhněte bohy, kterým sloužili vaši otcové za řekou Eufrat a v Egyptě, a služte Hospodinu. 15 Pokud se vám ale nelíbí sloužit Hospodinu, vyberte si dnes, komu budete sloužit – ať už bohům, kterým sloužili vaši otcové za řekou, anebo bohům Emorejců, v jejichž zemi bydlíte. Já a můj dům však budeme sloužit Hospodinu.“ 16 Lid mu odpověděl: „Opustit Hospodina a sloužit cizím bohům? Nikdy! 17 Hospodin je náš Bůh! To on nás a naše otce vyvedl z Egypta, z domu otroctví. On před našima očima konal ta veliká znamení a zachovával nás po celou cestu, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, mezi nimiž jsme procházeli. 18 Hospodin před námi vyhnal Emorejce a všechny ty národy, které bydlely v zemi. I my tedy budeme sloužit Hospodinu – vždyť on je náš Bůh!“ 19 Ale Jozue lidu řekl: „Nebudete moci sloužit Hospodinu; vždyť je to svatý Bůh. Je to žárlivý Bůh; nesnese vaše provinění a hříchy. 20 Jestliže Hospodina opustíte a budete sloužit cizím bohům, obrátí se a naloží s vámi zle. Skoncuje s vámi tak, jako vám předtím prokazoval dobro.“ 21 „Nikoli. Budeme sloužit Hospodinu!“ odpověděl lid Jozuovi. 22 „Sami před sebou jste svědkové,“ řekl na to Jozue lidu, „že jste si zvolili Hospodina, abyste sloužili jemu.“ „Ano, jsme svědkové,“ odpověděli. 23 „Tak tedy odvrhněte cizí bohy, které máte mezi sebou,“ pokračoval Jozue, „a nakloňte svá srdce k Hospodinu, Bohu Izraele!“ 24 „Budeme sloužit Hospodinu, našemu Bohu, a budeme ho poslouchat,“ odpověděl na to lid Jozuovi. 25 Jozue toho dne v Šechemu uzavřel s lidem smlouvu a vydal jim ustanovení a řády.

Matouš 23, 1-12: Tehdy Ježíš mluvil k zástupům a svým učedníkům: 2 „Na Mojžíšově místě se posadili znalci Písma a farizeové. 3 Proto plňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají. 4 Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem. 5 Všechno dělají, jen aby se ukázali před lidmi. Rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují si třásně na šatech. 6 Milují čestná místa na večeřích, přední sedadla ve shromážděních, 7 zdravení na náměstích, a když je lidé oslovují: ‚Rabbi!‘[1] 8 Vy si ale nenechte říkat ‚rabbi‘, protože máte jediného Učitele, a vy všichni jste bratři. 9 A nikoho si na zemi nenazývejte ‚otcem‘, protože máte jediného Otce, který je v nebi. 10 Také si nenechte říkat ‚vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Mesiáše. 11 Kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“

 

Ale jim Ježíš zas dal, farizeům, viďte! No bodejť, Ti jsou vůbec nejhorší! Ještě štěstí, že my nejsme žádní farizeové, to by nám tak chybělo! My stojíme po Ježíšově boku, my se můžeme dívat, jak jim to jejich pokrytectví dá Ježíš sežrat!

A to jsme slyšeli jenom začátek, kdybychom tam s Matoušem chvíli zůstali, zaslechli bychom ještě, jak jim Ježíš říká: „Pokrytci, obcházíte moře i souš, abyste jednoho člověka obrátili na víru, a když ho získáte, uděláte z něj dvakrát většího zatracence, než jste sami

Ach, díky Bohu, že ta jeho slova se nás nijak netýkají, díky Bohu že nejsme jako ti… no jako Ti druzí… (ehm) … No jo, stavím se, že kdyby to nebyl podcast už bych viděl, jak se na mě škaredě díváte kostelních lavic, co to blábolím… Jakýpak Díky Bohu, že nejsme jako ti druzí, copak si nevzpomínáš na podobenství o tom, jak se modlil farizeus a celník v chrámu… A máte pravdu.

Asi bych vám radši měl říct jak a proč se nás tato Ježíšova slova týkají. Jenomže, ono je to složitější než se tvářit, že nás se to netýká. Ono, ten Ježíšův vztah k farizeům je o něco komplikovanější, není tak černobílý, jak se často prezentuje.

Ježíš je sice v tom dnešním odseku na farizeje tvrdý, ale přesto: Svým způsobem musíme říct, že Ježíš farizeje respektuje, respektuje jejich znalosti zákona, proroků a žalmů. Ježíš nezpochybňuje, ani v náznaku to, že to s hledáním Boží vůle myslí farizeové vážně. To je zřejmě dobré si uvědomit.

Farizeové byly zbožní, snažili se, opravdu ze všech sil naplnit zákon, který Bůh skrze Mojžíše dal lidem. I proto Ježíš může doporučit to, aby se lidé drželi slov, které od farizeů slyší. Ano, od těch fariezeů, kterým Ježíš později řekne, že ze svých následovníků vychovávají akorát tak zatracence dva krát horší, než jsou oni sami.

Teologie, teoretické základy a učení, kterých se drží farizeové totiž nejsou tím problémem, na který naráží jejich vztah s Ježíšem. A stejně slyšíme od Ježíše i toto: „ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají“. A teď důležité upozornění: To není tak, že by zde Ježíš vyčítal farizeům, že se sami nedrží svých pravidel, že by druhým přikazovali něco, na co se pak sami leda tak zvysoka… no vždyť víte co.

To není, jako když ministr, který je nepochybně odborníkem ve svém oboru zavře restaurace a pak v noci sám v jedné sedí. Farizeům lze vytýkat leccos, ale určitě ne to, že by se nedrželi předpisů o dodržování zákona, které sami vyhlašují. Problémem je to, co dělají, ne to, co nedělají. To, že i z dobrého učení jsou schopni vyvodit ty nejhorší důsledky.

Tedy, že se jaksi nestrefují do toho, kam zákon, i to jejich učení o zákoně míří. A víte, že netrefit se do Bohem stanoveného cíle, to je jedna z definicí hříchu… Proč se tedy farizeové nestrefují do toho, co si zákon klade za cíl?  Ne snad proto, že by jej neznali, ale proto, že jsou pokrytci, proto, že „Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem“.

Co jsou to za břemena? Zde přímo to Ježíš nedefinuje, ale když se podíváme dál, dočteme se: „Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější ze Zákona – spravedlnost, milosrdenství a věrnost“ a také: „komára cedíte, ale velblouda polykáte“. Jaká tedy asi svazují břemena, jaká břemena to nakládají jiným a sami se jich nechtějí ani dotknout? Hřích a nemilosrdný moralismus, který hříšníky odsuzuje, to jsou ta břemena, která zbožní farizeové nakládají druhým lidem.

Jak? Pár příkladů: „Jsi rozvedený? No to je otřesné, nepřijatelné, tam budeš sedět, vzadu, ty ostudo!“ řekl by farizej.  Kouříš a nemůžeš s tím přestat? No tak to máš blbý, to se Pán Bůh bude zlobit, že si takto ničíš svoje tělo. Že se Ti nedaří dodržovat zákon? No, tak to je hold smůla, vrať se až se v tom trochu natrénuješ a budeme se spolu bavit!

Ono totiž odsouzení člověka, který si je vědom svých nedostatků, připomínání Božího zákona s jediným cílem: Odsoudit toho druhého, nebo alespoň jeho jednání, to je opravdu těžké břímě. Nakládat takové břímě na člověka a pak si zbožně mnout ruce, jak jsme mu jen naložili, místo toho abychom to břímě nesli společně s ním, to je hřích.

Takže, kdybychom se vrátili k našemu předchozímu praktickému příkladu a zkusili ho přeformulovat nějak nefarizejsky, mohlo by to znít třeba takto: Ty jsi rozvedený? No, z hlediska božího zákona je to hřích, ale přesto, můžu Ti nějak pomoct se přes to přenést, nějak se s tím vyrovnat? Nedaří se Ti přestat kouřit? No, taky hřích, ale kdo jsi bez hříchu, hoď kamenem jako první, že… Pracuješ ve svátečný den? Nedaří se Ti dodržovat Boží zákon? No tak to jsme dva, pojďme si v tom společně nějak pomáhat.  A třeba vás napadnou mnohem lepší případy, takové, které jsou pro vás víc ze života. Dalo by se zkráceně říct: hlavně kromě té přísnosti a věrnosti zákonu nezapomeň na spravedlnost a milosrdenství.

Zkrátka a dobře, Ježíš chce v první řadě naučit své učedníky a také nás, že nikdo z nás nevěří sám pro sebe, nikdo z nás nevěří ve svůj prospěch, proto, abychom se dostali do nebe. To je už vybavené, Ježíš to za nás vybavil, s tím se nemusíme trápit, jestli se tam dostaneme, nebo ne. A proto také můžeme být o něco víc užiteční i světu kolem nás a především lidem, kteří už na nesení svých břemen sami nestačí. A takových jistě známe dost a pokud ne, stačí se trochu rozhlédnout, zeptat, nebo žít alespoň s tím, že když už někoho takového potkáme, tak mu s tím břemenem, na které sám nestačí pomůžeme. To je totiž také projevem víry, projevem zbožnosti člověka.

A také připomíná, že víra není nástrojem k dosažení nějakého vyššího postavení ve společnosti či v církvi. Nenechte si říkat vůdcové, protože máte jednoho Pána. To prosím není nic proti formální hierarchii, která chrání instituci církve před totálním chaosem. To je jen připomenutí, že jakkoliv vysoko to člověk ve formální hierarchii dotáhne, nebo jakkoliv nízko se v ní propadne, před Bohem to nic neznamená, protože před Bohem jsme si všichni rovni, před Bohem jsme všichni bratři a sestry a na to bychom neměli zapomínat, ať už do sboru chodíme jenom jako posluchači, ať jsme ve staršovstvu, nebo zastupujeme sbor na konventu, či zabezpečujeme aktivity pro děti. „Kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.“

Ostatně, ani Ježíš v tomto není farizej. Sám bral a bere břímě lidství na sebe, sám se nad nikoho nepovyšoval, byť by jako Boží syn mohl a místo toho se rozhodl, že bude služebníkem lidí.

Jak tedy nebýt křesťanským farizejem? Studujme písmo, berme si písmo k srdci, ovšem ne proto, abychom s ním „naložili“ blízkým nesnesitelně těžké břímě, ale proto, abychom s jeho pomocí přinášeli světu Boží spravedlnost a zvěstovali Boží milosrdenství. Mluvme o své víře, netajme ji, ovšem ne proto, aby nás druzí obdivovali, ale proto, aby mohli být osloveni Boží blízkostí natolik, že ji sami začnou vyhledávat. A straňme se pýchy. Když nás, křesťany budou lidi rozeznávat podle toho, že se na nás dá spolehnout, že nad nikým neohrnujeme nos a že se s námi dá povídat o vážných věcech i těch běžných, bude to jen a jedině ku prospěchu, zvláště v této nelehké době. 

Přímluvné modlitby:

Nebeský Bože, spojeni s celou církví, tě prosíme o milost pro všechny potřebné:

  1. Děkujeme za odvahu a víru všech, kteří pro svoji příslušnost ke Kristu položili život, a prosíme, aby tvá milost zasáhla i srdce násilníků, kteří útočí na křesťany.
  2. Prosíme za moudrost a vytrvalost pro představitele naší země, kteří mohou ovlivnit průběh pandemie a jejích dopadů na ekonomiku.
  3. Prosíme Tě, Bože za obnovení pokoje v celém světě a prosíme za změnu smýšlení lidí, kteří rozdmýchávají nenávist a zlo.
  4. Prosme o zastavení pandemie nemoci Covid-19. Prosíme Tě také a prosíme za těžce nemocné a umírající, za všechny lékaře, sestřičky i pečovatele i pečovatelky, kteří se v této době starají o nemocné a opuštěné lidi, dávej jim dostatek sil a vytrvalosti, chraň je před nemocí i před vyhořením ve službě.

Dobrý Bože, tobě náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Smiluj se nad námi a zachraň nás. Skrze Krista, našeho Pána a vyslechni nás, když se společně modlíme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

Slova poslání

1Tes 2, 13: Neustále děkujeme Bohu také proto, že jste přijali Boží slovo, které jste od nás slyšeli. Přijali jste je ne jako lidské slovo, ale jako to, čím skutečně je, totiž slovo Boží, které koná své dílo ve vás věřících

Požehnání:

Ať vás pozvání Boží milosti provází celým životem,
ať vás zbavuje tíhy vin a kéž vás přivede k ochotě odpustit.
Ať vás láska Boží provází na každém kroku
a kéž vás naplňuje vnitřní radostí a pokojem.
Amen.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-1-11-2020

Bohoslužby 25. 10. 2020

Žalm 46, 2-4: Bůh je naše útočiště i síla, pomoc v úzkostech stále přítomná. 3 Proto se nebudeme bát, i kdyby se země propadla a hory hroutily se do moře, 4 i kdyby řvaly jeho bouřlivé vlny a hory se bořily pod jeho náporem!

Kolekta:
Bože lásky a míru,
naplň nás svým Duchem
a vepiš svá přikázání do našich srdcí.
Dej nám svobodu,
ať nemyslíme jen na sebe a nepřehlížíme druhé.
Dej nám sílu,
ať všem lidem bez rozdílu
dál předáváme tvé milosrdenství a tvou lásku.
O to prosíme tebe,
Otce našeho Pána Ježíše Krista,
který s tebou a s Duchem svatým
žije a život působí.
Amen

Jeremjáš 31, 31-34: Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem Izraele a s domem Judy uzavřu novou smlouvu. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta – tuto mou smlouvu totiž porušili, ačkoli jsem byl jejich manželem, praví Hospodin.

33 Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Svůj zákon vložím do jejich nitra a napíšu jim ho na srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. 34 Už se nebudou navzájem poučovat a jedni druhé nabádat: ‚Poznejte Hospodina!‘ Všichni mě totiž budou znát, od nejmenších až po největší z nich, praví Hospodin. Odpustím jim jejich viny a už nikdy nevzpomenu na jejich hřích.“

Jan 8, 31-36: Židům, kteří mu uvěřili, Ježíš řekl: „Když zůstanete v mém slově, budete opravdu mými učedníky. 32 Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ 33 „Jsme Abrahamovo símě!“ ohradili se. „Nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: ‚Budete svobodní‘?“ 34 Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. 35 A otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. 36 Když vás Syn osvobodí, budete opravdu svobodní.

 

Přátelé,

„Svoboda je otroctví“ tak zní jedno ze třech hlavních hesel, kterými se řídí společnost, kterou ve svém románu 1984 vyfabuloval George Orwell. Je to, samozřejmě věta z románu, která má čtenáře vyprovokovat k tomu, aby přemýšleli nad tím, jakou hodnotu má svoboda v jejich vlastním životě, jaké jsou její základy a k čemu vlastně směřuje.

Podobně pravděpodobně vnímali Ježíšovu řeč, kterou jsme zaslechli z Janova evangelia i její doboví posluchači. Nakonec, autor Janova evangelia jasně vymezuje, komu ji Ježíš adresuje, adresuje ji „židům, kteří mu uvěřili“.

Proč je důležité to říct? Snad proto, že židé, pravověrní židé svou svobodu před Bohem odvozovali od svého původu – od toho, že jsou potomci Abrahama, ale také od toho že jim Bůh dal Tóru, zákon a od toho, že právě oni jsou vyvolení dědicové zaslíbené země. Ano, mohli bychom namítat a říct, že historicky přece Izraelité otročili v Egyptě, v Babylonii, otročili Asyřanům a v Ježíšových časech byli zotročeni, okupováni Římskou říší.

Ale Ježíšovi posluchači to zřejmě se svobodou myslí jinak. Ano politicky byli nesvobodni mnoho krát, jejich svobodu před Bohem jim ale nemohl a nemůže nikdo vzít, protože oni přece znají ty směrovky k vnitřní svobodě, které jim Bůh dal v slovech zákona.

Pokud jim tedy Ježíš říká „budete svobodní“ je to záměrná provokace. Co tím myslíš, že „budeme svobodní“, vždyť my jsme potomci Abrahama, nikdy jsme nikomu vnitřně neotročili, tak jakýpak „budete“, my jsme svobodní!

A zde, myslím je i styčný bod pro nás. Jak my vlastně chápeme svou svobodu? Jsme svobodní, nebo nejsme? A co způsobuje naši vnitřní svobodu / nesvobodu? Pokud jde o nesvobodu, tak tu si uznáváme s velkou dávkou nelibosti. Ne nadarmo se říká, že prvním krokem k vyléčení ze závislosti je přiznat si ji.  S trochou reflexe bychom mohli říct, že o svobodu nás mnohdy obírají naše vnitřní touhy, když často toužíme po věcech, které možná jsou i dobré, ale akutně je nepotřebujeme a užíráme se tím, že jsou pro nás nedosažitelné a pro někoho jiného jsou třeba dosažitelné snadno. Anebo nás o svobodu můžou obírat naše (zlo)zvyky. Anebo také snaha o dosažení úspěchu. A ano, v neposlední řadě i závislosti, menší, nebo větší, závislosti na věcech, nebo na lidech. Každý z nás možná souhlasně kývá hlavou u některé jiné z těchto věcí.

Ale může nás o svobodu nějak obrat víra? Víra samotná snad ani ne, ale způsob, jakým se k ní stavíme, ten celkem snadno. Třeba, když se zafixujeme na Boží slovo, na jeho zákon a pořád dokola zkoumáme, jestli jej dodržujeme dostatečně, jestli jsme Boha v něčem opět nezklamali, abychom se v Jeho přítomnosti nemuseli cítit jako lůza. Když ve víře vnímáme Boha jako přísného otrokáře, Pána který zadává úkoly a běda nám, jestliže je do puntíku nesplníme. A takto ho pak také představujeme svým bližním. V tom se možná všichni nenajdeme, ale možná jsme takové období v životě zažili, nebo zažijeme a není tak úplně na škodu si říct, že takovéto otrocké pojetí víry má k tomu, co Ježíš zvěstoval a zvěstuje poměrně daleko. Hlavně proto, že také vede k vnitřní nesvobodě.

Oproti Tomu Ježíš nabízí posluchačům, učedníkům, tedy i nám jinou možnost jak žít svobodně. Říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Dá se namítat, že poznat pravdu není (dnes) zas tak snadný úkol. Pravda v židovském myšlení ale není nějaký filosofický koncept. V židovském, a i v tom Ježíšově pojímání je pravda dynamická, pravda se musí žít, konat, ne dosahovat. Nejlepším vysvětlením toho, jak to Ježíš s pravdou myslí je, když si připomeneme, že Ježíš sám v tom odseku říká: „Já jsem cesta, pravda i život.“ 

Tedy Ježíš nenabízí nějakou objektivní skutečnost, poznání nějakého jinak mysticky skrytého tajemství, které tě zázračně a jednou provždy osvobodí. Naopak nabízí možnost pravdivého zacílení svého života, pravdu jako životní cestu. Jak poznat která cesta je pravdivá, jaké je pravdivé zacílení lidského života, které přináší skutečnou svobodu?

Když Ježíš říká „JÁ jsem ta cesta, pravda i život“ není za tím namyšlenost. Chápu to především jako nabídku. Máme možnost sledovat Jeho příklad. V Janově evangeliu je to právě Ježíš, kdo zjevuje lidem, jaký je skutečný, pravdivý záměr Boha s člověkem, s jakým záměrem Bůh doopravdy člověka stvořil. Ten příklad vidíme nejen v tom o čem a jak Ježíš mluvil, ale ze svědectví evangelií také v tom, jak žil, reagoval, komu věnoval svůj čas a svou pozornost.

Jestliže nahlédneme na to, jaký byl Ježíšův život, můžeme se vyhnout mnoha slepým uličkám, ať už to jsou slepé uličky nenaplněné lidské touhy, nebo slepé uličky rigidních lidských dogmat a katechismů, které se snaží o naplnění Božího zákona v lidském životě.

Ježíšova životní cesta není cesta otrocké víry, je to cesta Božího syna. A k tomuto vztahu zve také nás, mě a tebe. I my můžeme být Božím synem / boží dcerou, nebo lépe řečeno, i my Máme Boha chápat především jako svého Otce, který to se svými dětmi myslí dobře, nelpí urputně jen na nějakém dodržování pravidel. Jistě jako dobrý Otec dává svým dětem rady, někdy i důrazným způsobem. Ale k dobrému Otci se lze vždy vrátit, i kdybychom se dopustili těch nejhorších chyb, jaké si umíme představit. To je také osvobozující poznání.

Není to ale tak, že by toto osvobození, které Ježíš nabízí bylo jakousi zázračnou neopakovatelnou jednorázovou událostí. Život s pravdivým zacílením, život ve svobodě Božího dítěte se obnovuje mnoho krát, nesmíme zapomínat, že následování Ježíše spočívá i v nesení kříže v občasném bloudění. Toto osvobození nám ale šanci pracovat na sobě s vnitřní svobodou a osobní odpovědností, s možností začít vždy znovu, možnost žít před Bohem, před bližními i sami před sebou pravdivě, autenticky. Proto nám všem přeji, abychom v následování Ježíše našli možnost žít autenticky, odpovědné a svobodně.

 

Přímluvy:

Pane, ty nás zveš k životu v pravdě a ve svobodě. Děkujeme Ti za tuto možnost, děkujeme za to, že k takovému životu můžeme zvát i své bližní. Nemůžeme a ani nechceme zůstat slepí vůči nepravdám a nesvobodě které vidíme ve světě kolem nás a proto Tě společně prosíme:

  • o řešení nebezpečného vývoje pandemie nemoci Covid-19.
  • o zastavení rostoucího napětí v oblasti Náhorního Karabachu či kolem Kypru a Řecka.
  • o objevení účinných forem ochrany informací před zamlčováním a zkreslováním.
  • o nalezení účinné pomoci pro lidi žijící pod hranicí chudoby a chudé děti umírající na běžné nemoci.
  • za všechny nemocné a slabé z našich rodin a blízkých.
  • za všechny bratry a sestry z našeho společenství a z naší farnosti, chraň je a provázej.

A vyslechni nás i když k Tobě společně voláme:

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.

 

Římanům 3, 19-22: Víme, že cokoli Zákon říká, říká těm, kdo jsou pod Zákonem, aby tak byla zacpána každá ústa a aby byl celý svět vystaven Božímu soudu. Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu.

Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují –Boží spravedlnost, která skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří. Není totiž rozdílu

 

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

 

Jakub Pavlús, farář sboru

 

Zvukový záznam: https://soundcloud.com/user-890503246/bohosluzby-25102020

 

Bohoslužby 18. 10. 2020

Písně: 99, 166, Svítá 228, 379, Svítá 39

Žalm 96, 8-10:

Vzdejte Hospodinu slávu, jež náleží mu, do jeho nádvoří s dary předstupte. Klaňte se Hospodinu v jeho svaté kráse, před ním se rozechvěj, celá zem! Národům řekněte: „Hospodin kraluje!“ Pevně je postaven svět, nic jím neotřese; on bude soudit lidi poctivě!

Kolekta:

Bože, ty sám jsi náš Pán a nikdo jiný. Znáš každého z nás jménem a provázíš nás na všech cestách. Vezmi nás do svých rukou, veď a upevňuj nás ve víře, i v naději, kterou jsi nám daroval skrze tvého Syna a našeho Pána Ježíše Krista, který v jednotě Ducha svatého s tebou žije a působí na věky věků.

První čtení / Exodus 33, 12-23:

Mojžíš Hospodinu namítl: „Pohleď, říkáš mi: ‚Veď tento lid dál,‘ ale neukázal jsi mi, koho se mnou pošleš. Řekl jsi: ‚Znám tě osobně a našel jsem v tobě zalíbení.‘ 13 Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost. Pohleď, vždyť tento národ je tvůj lid!“ 14 Ten odpověděl: „Má přítomnost půjde s tebou a dám ti odpočinout.“ 15 Mojžíš mu řekl: „Nemá-li s námi jít tvá přítomnost, nikam nás odsud nevoď! 16 Jak by se jinak poznalo, že máš ve mně a v mém lidu zalíbení, než když půjdeš s námi? Právě to mě i tvůj lid odliší od každého lidu na povrchu země.“ 17 Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Splním i tuto tvou prosbu, neboť jsem v tobě našel zalíbení a znám tě osobně.“ 18 Mojžíš řekl: „Ukaž mi prosím svou slávu!“ 19 Odpověděl: „Nechám před tebou projít všechnu svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ 20 Potom dodal: „Nebudeš moci spatřit mou tvář. Žádný člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“ 21 Hospodin ještě řekl: „Hle, u mne je místo, kde staneš na skále. 22 Až tudy půjde má sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a přikryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. 23 Až potom dlaň odtáhnu, spatříš má záda; mou tvář však nikdo nespatří.“

Druhé čtení / Matouš 22, 15-22:

Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. 16 Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. 17 Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“ 18 Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? 19 Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. 20 „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich. 21 „Císařův,“ odpověděli. „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. 22 V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli.

Milí přátelé,

často mě překvapí, jak se čtení podle lekcionáře hodí i k tomu, co aktuálně prožíváme, byť pořadí těch perikop se už po staletí moc neměnilo. Ani dnes tomu není jinak. Trochu nás totiž pobízí i k tomu, abychom jako křesťané uvažovali nad tím, jak balancovat na té ostré hraně poslušnosti státním autoritám a poslušnosti Bohu. Nakonec to, že toto kázání neposloucháte v kostele, ale přichází k vám do vašich domácností v elektronické, či papírové podobě je především důsledkem toho, že vláda opět po letní přestávce omezila setkávání na veřejnosti na tak malý počet, že se nám prakticky ani nevyplatí sejít ve společenství, v kostele i když bychom mnozí chtěli, navzdory tomu, že to může být riskantní.

Jako křesťané máme dvojí občanství, to jedno v nebesích, a to druhé na zemi. Obojí na nás klade jisté nároky, k obojímu se hlásíme a odkazujeme. A tak uvažujeme o své odpovědnosti zde na zemi. Odpovědnosti vůči Bohu a odpovědnosti vůči voleným zástupcům ve vládě, v senátu, na hradě, v Bruselu. A také o jejich zaslíbeních a odpovědnosti vůči nám. V neposlední řadě i o tom, jestli jsou nějaké mantinely jejich moci nad námi a naší poslušnosti vůči jim. Když o tom tak nahlas uvažuji, uvědomuji si, jak jsou tyto vztahy složité a spletité.

Když se vrátíme k prvnímu čtení, vzpomeneme si, jak jsme v něm opakovaně slyšeli. „Znám Tě osobně a našel jsem v Tobě zaslíbení“ Bůh o tom opakovaně ujišťuje Mojžíše, když jej Mojžíš žádá o to, aby jej a vyvolený lid osobně vedl pouští. Toto zaslíbení na sebe může vztáhnout každý, kdo se rozhodne Boha následovat, i každý z nás. Bůh nás zná osobně a našel v nás zalíbení. Na druhou stranu: Můžeme to my říct o Bohu? Kdo z nás zná Boha osobně?

Pietismus kladl a klade veliký důraz na osobní vztah s Bohem. Ale přesto se můžeme ptát, do jaké míry je možné Boha znát. Tím nechci zpochybnit, přátelé víru nikoho z nás, pouze v pokoře uznat to, co se dočteme i v 55. kapitole proroka Izajáše „Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením.“

Tedy jistě je možné mít s Bohem osobní vztah. Ale zcela jistě není možné říct, že známe jeho myšlenky, víme přesně, jaká je kdy jeho vůle. Víra žije z jistoty, že tento vztah platí v opačné podobě, z jistoty, že Bůh nás zná osobně, že v nás našel zalíbení a že Jeho myšlenky, které převyšují ty naše, vedou k naší záchraně, že jeho záměry s námi jsou dobré.

Naopak můžeme říct, že naše politiky neznáme osobně, ale docela dobře víme, jak vypadají, jak zní jejich hlas, který nás tu a tam zvedne ze židle, že jejich myšlenky v zásadě nijak nepřevyšují ty naše, a když tu a tam ano, obvykle se najde někdo, kdo jim přijde na kloub. Jejich záměry s námi se liší stejně, jako se liší jejich tváře a jejich slova. Ale můžeme říct, že i je Bůh zná osobně, protože On zná každého člověka.

Poslední rovinou je vztah našich politiků k nám. Neznají nás osobně, tedy, většinu z nás ne. Naše tváře se na ně nedívají z billboardů, internetových reklam ani z letáčků. Zalíbení nenašli v nás, ale v našich hlasech, těch, které můžeme odevzdat při volbách. A proto nám také dávají mnohá zaslíbení, z nichž většina se nenaplní.

Farizeové a herodiáni přicházejí k Ježíšovi se slovy: „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo“ je to lichotka. Lichotka, které jej má rozptýlit, lichotka, která je také trochu zavazující, vzhledem k otázce, kterou se mu chystají položit. Je také dobré říct, předem, že doslovný překlad jejího závěru by zněl: „Nehledíš na tvář člověka“.

Když se jej pak ptají, jestli je správné platit císařovi daň, nebo ne, je to vlastně podpásovka, která jej má zahnat do kouta. V Ježíšových dobách v Jeruzalémě nebylo snadné na tu otázku odpovědět.  Z náboženského hlediska bylo možné vyžadovat si plnou oddanost jedině vůči Hospodinu, Bohu Izraele. Platit daně Římu bylo sporné, a spousta lidí v Ježíšově době to tak také cítila, vždyť každá zaplacená daň udržovala římské okupanty u moci. Otázka tedy vlastně byla provokací v tom smyslu, že měla Ježíše buď postavit do pozice učitele, který rebeluje proti Římu (kdyby odpověděl, že není správné platit daně Římanům), anebo do pozice kolaboranta (kdyby řekl, že daně je správné platit).

Kdyby se farizeům povedlo postavit Ježíše do pozice rebela, mohli by se jej snadno zbavit, Římané proti rebelům bojovali rázně a tvrdě. Kdyby se jim povedlo udělat z něj kolaboranta, mnozí z pravověrných by mu přestali naslouchat, protože očekávali spasitele, který je osvobodí úplně, tedy i od politického útlaku okupantů.

Farizeové v Jeruzalémě to možná ani nevěděli, ale ono to nebylo poprvé, co se Ježíš a Jeho učedníci museli vypořádat s otázkou daní. Když bychom se podívali do 17. kapitoly Matoušova evangelia, našli bychom tam od 24. verše dialog Ježíše a Petra o daních: „Jakmile přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně. „Váš učitel neplatí daně?“ ptali se. 25 „Ale ano,“ odpověděl Petr. Když pak přišel domů, Ježíš ho předešel otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od vlastních synů, anebo od cizích?“ 26 „Od cizích,“ odpověděl Petr. „Synové jsou tedy svobodní!“ řekl mu Ježíš. 27 „Ale abychom je neurazili, jdi k jezeru a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe.“

Krom toho, ukáže se, že Farizeové vycházeli ze zlého předpokladu, když tvrdili, že Ježíš „nehledí na tvář člověka“. Pro jeho odpověď je tvář naopak podstatná. Nechá si přinést minci a ptá se: „Čí je ten obraz a nápis?“ Můžeme si ho představit, jak minci obrací v rukách a ptá se koho je ta tvář a co jsou to za divná písmena, která se čtou z leva doprava, ne zprava do leva, jako ty naše, hebrejské? Odpověď je jasná, je to císařova tvář a jsou to, milý pane, římské nápisy.

A tak je snadná i Ježíšova odpověď stručná. Dejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Boží. Ale přesto, že je to odpověď stručná, není snadná, ani hloupá. My bychom to dnes neměli snadné, kdybychom měli Ježíšovu odpověď brát doslovně. Na mincích tváře nemáme a tváře na bankovkách nepatří živým. Komu bychom platili? T. G. Masarykovi? Emě Destinové? Františku Palackému? Boženě Němcové? Janu Amosi Komenskému? Karlu IV.?

Nesmíme zapomínat na kontext, ve kterém je Ježíš tázán. Ježíšova odpověď je odpovědí na léčku. A je to odpověď snad ještě více záludná než ta otázka. Má-li císař tu minci podepsanou, no tak mu ji vraťte. Kolaborant si řekne dobře tedy, Ježíš nemá nic proti korektním vztahům s Římem, byť si o nich patrně myslí své. Povstalec mezi řádky může zaslechnout: No tak ten denár s císařovým portrétem hoďte císařovi na hlavu.

Znepokojivá je ovšem i ta druhá část odpovědi. Mince patří císaři, protože je na ni císařův portrét. Ale co patří Bohu?

Tam se, myslím, skrývá i to, co si z ní můžeme vzít my pro sebe. Bohu patří člověk. Člověk je stvořen na obraz boží, člověk nese Boží obraz podobně, jako ta mince nese obraz císařův. Člověku Bůh říká: „Znám Tě osobně, našel jsem v tobě zalíbení.“. My všichni, já i Ty patříme Bohu.

A co dál? Ještě něco patří Bohu? Rostliny, zvířata, celý svět patří Bohu, protože ho stvořil! A je to Bůh, kdo to tak zařídil, že jsou na zemi lidé, kteří mají větší moc a také za ni nesou odpovědnost. Ale i oni patří Bohu a budou se mu jednou odpovídat.

Na začátku farizeové tvrdí, že Ježíš na tvář člověka nehledí. Jenže to je omyl. On na ni hledí. A vidí v ní prostě císaře. Nevidí v ní ani Boha, kterého by bylo potřeba bezmezně poslouchat, ani ďábla, proti kterému by bylo potřeba bezmezně rebelovat. Vidí člověka, který nese odpovědnost před lidmi i před Bohem. To patří všem, kteří berou do svých rukou moc nad jinými lidmi, že Bůh hledí na jejich tvář a nezapomíná, že i oni jsou pouze lidmi. A na to bychom neměli zapomínat ani my.

V kontextu dnešní doby bychom mohli říct, že vláda má odpovědnost i za rozhodnutí, které sama nese nelibě, jako je neseme nelibě i my. Daně nás netrápí, nechápeme je jako symbol útlaku. Ten cítíme spíš kvůli omezením v možnostech setkávání se, nejen v kostele. A přesto by bylo celkem laciným a zbytečným rebelantstvím tato nařízení porušovat, hlavně když je i naší odpovědností chránit ty, které Covid ohrožuje nejvíc.

Stejně ale můžeme dost dobře dávat Bohu, co je Boží i když dáme vládě to, co ji patří, tedy, když dodržíme její nařízení. Protože Bohu můžeme dávat sami sebe, své schopnosti, svůj čas k dispozici i když se dočasně zase nemůžeme sejít ke společné bohoslužbě. O Bohu můžeme svědčit svým bližním i když teď musíme víceméně být doma. A to asi nejlépe tím, že jim prokážeme svůj zájem o ně, svou lásku k nim, svůj zájem o to, aby se situace vrátila čím dříve co nejblíže k „normálu“.

Ježíšova odpověď je provokativní a vlastně celkem otevřená. Nemá tazatele uspokojit. Má je znepokojit. A znepokojit se snad dá nechat i v dobrém smyslu slova. I my se máme nechat znepokojit, abychom nepřestali přemýšlet o tom, jak můžeme Bohu dávat to, co je jeho i v této pro nás nelehké a netypické době? Jak můžeme dnes a v této době sloužit Bohu a bližním? Jak můžeme být jeho obrazem ve světě? Odpovědi se nehledají, ani nemají hledat snadno, začít můžeme tak, že budeme společně s Mojžíšem k Bohu volat: „Máš-li ve mně zalíbení, dej mi prosím poznat své cesty, abych tě znal a nacházel u tebe milost.“

Amen!

Přímluvy

Svatý Bože, tys slíbil, že chceš naslouchat modlitbám svého lidu. S důvěrou v tvou věrnost Tě prosíme:

Pamatuj na svůj putující lid, na Izrael jako lid Staré smlouvy, a na církev, jako lid smlouvy nové, aby tvé děti byly tvým věrohodným obrazem mezi národy.

Dej svou moudrost těm, kdo byli zvoleni v uplynulých volbách a veď je k trpělivosti a odvaze rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi svobodou a bezpečím, mezi láskou k sobě a strachem o druhé.

Potěšuj, prosíme zoufalé, utišuj bolest trpících, dávej světlo těm, kdo bloudí ve tmě, nabízej východisko těm, kteří ztratili naději ať už kvůli nemoci, nebo kvůli existenční tísni způsobené ztrátou zaměstnání, či příjmu. Ty sám buď průvodcem každého, kdo touží spatřit tvou tvář a dosáhnout spasení své duše.

Ochraňuj nás a naše blízké v příštích dnech; dej, aby v tebe nepřestávali doufat a na tebe spoléhat i v pokušeních či překážkách.

Tvůj Syn nám otevřel dveře k životu. Skrze něho tě chválíme a děkujeme ti. S ním a s celou tvou církví se modlíme: Otče náš….

Poslání / 1. Tesalonickým 1, 2-5:

Neustále za vás všechny děkujeme Bohu a vždycky vás zmiňujeme ve svých modlitbách. 3 Vzpomínáme před naším Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu Ježíši Kristu. 4 Víme, milovaní bratři, že vás Bůh vyvolil, 5 neboť naše evangelium k vám nepřišlo jen ve slově, ale také v moci, v Duchu svatém a v plné jistotě.

Požehnání:

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 11. 10. 2020

Matouš 22, 1-14: Ježíš pak pokračoval dalším podobenstvím. Řekl jim: 2 „Nebeské království se podobá králi, který svému synu vystrojil svatbu. 3 Poslal své služebníky, aby svolali pozvané hosty na svatbu, ale oni nechtěli přijít. 4 Poslal tedy ještě jiné služebníky a řekl jim: ‚Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem pro vás hostinu. Dal jsem porazit býčky i vykrmená telata, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ 5 Ale oni na to nedbali a odešli jeden na svůj statek a jiný za svým obchodem. 6 Ostatní se pak chopili jeho služebníků, ztýrali je a zabili. 7 Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil. 8 Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je sice připravena, ale ti, kdo byli pozváni, nebyli hodni. 9 Proto jděte na nároží a zvěte na svatbu, kohokoli najdete.‘ 10 Služebníci tedy vyšli do ulic a shromáždili všechny, které našli – zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hosty. 11 Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha. 12 Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ On ale mlčel. 13 Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ 14 Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“

Být vyvolený. Snad někde tam bych viděl společné téma prvního a druhého čtení. To téma vyvolenosti se jimi přímo i nepřímo táhne. Izraelský lid je vyvolený k tomu, aby obýval zaslíbenou zemi, nejdřív ale musí projít pouští. Mojžíš je vyvolen k tomu, aby Izraelský národ vyvedl z Egypta. Áron je vyvolený k tomu, aby lidu vládl během doby, kdy je Mojžíš na hoře a dostává od Hospodina desky zákona. Hosté z podobenství jsou vyvolení k tomu, aby se účastnili svatby královského syna, musí ale počkat, až pan král všechno nachystá. A nakonec Ježíš sám konstatuje, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Jak to už bývá, nic není tak jednoduché, jak by se to na první pohled zdálo. V obou těch příbězích se hned v začátku něco zkomplikuje. To něco bychom mohli označit jako lidský faktor.

V poušti dochází u vyvoleného národa ke krizi důvěry. Když má Mojžíš se svým návratem zpoždění, přicházejí lidé za Áronem a říkají mu: „Honem, udělej nám boha, který by nás vedl!“ (…) „Kdo ví, co je s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta.“

Dnes se nám to může zdát směšné. Uplácat si kdesi v poušti boha, jenom proto, že ten, který nás vedl z Egypta, sytil nás manou a provedl rudým mořem se zdá být nějakou dobu zrovna nedostupný. Ale na druhou stranu, když se tak dívám kolem sebe vidím kolem sebe také spoustu lidí, kteří si s blížící se krizí snaží uplácat své Bohy, na které by se mohli spolehnout.

Vždyť jak jinak definovat Boha, než tak, že řekneme, že Bohem člověka jej ten / to, na co se svým srdcem zcela spoléhá. Jak snadno bychom mohli hledat analogie i v politice. Honem, uplácejme si Boha, který by nás provedl touto pouští, protože se zdá, že ten, který sliboval, že bude líp, zjevně lhal a Ti, kteří nás z podobných šlamastik zachránili v minulosti, jsou už dnes mrtví.

V podobenství Ti, kteří dostanou pozvánku na svatbu královského syna nakonec usoudí, že mají na práci důležitější věci. Byli pozvaní, ale „nechtějí přijít“, odcházejí za svým obchodem, na své hospodářství. Promiň, králi, teď není čas na hostiny, musíme myslet na své zabezpečení, jinak bude zle. Najdou se i takoví, kteří královi služebníky ztýrají a zabijí. Nakonec doba je zlá a pokud si to král neuvědomuje, pak nutno dodat, že každá revoluce žádá své oběti.

Mezi biblisty panuje velká polemika o to, zda král z podobenství může představovat Boha. Mnozí říkají, že v žádném případě, už jen pro krutou odpověď na násilí, kterého se někteří dopustili na Jeho služebnících: „Král se rozhněval. Poslal svá vojska a ty vrahy zahubil a jejich město spálil.“ Nutno říct, že v časech anglické kolonizace Indie mnozí teologové omlouvali násilí, kterého se dopouštěli kolonizátoři na Indech i tímto podobenstvím. Když domácí podobenství nemá zájem o pozvání ke křesťanské víře, no tak s ním zkrátka a dobře zatočíme.

Násilí, kterého se křesťané různě dopouštěli v dějinách na nevěřících je samozřejmě špatnost a nelze jej omlouvat biblickými verši vytrženými z kontextu. A to přesto, že Bůh se nejen umí rozhněvat, ale zjevné se tak často i děje.

Nakonec, v obou příbězích dnes je přítomný hněv. Hněv krále a ano, v starozákonném textu také Boží hněv. „Pozoruji tento lid – ó, jak je tvrdošíjný! Nech mě, ať je zachvátí plamen mého hněvu; vyhladím je, ale z tebe učiním veliký národ!“ říká Bůh Mojžíšovi při pohledu na to, jak se Ti, které vyvedl z Egypta nadšeně klanějí zlatému teleti.

V obou příbězích ale nad Božím hněvem nakonec vítězí jeho milosrdenství, ze kterého mají užitek hlavně Ti, kteří se o něj nijak nepřičinili.

Mojžíš by mohl považovat Boží nabídku, že z něj Bůh udělá veliký národ za poměrně lákavou. Pak by se vzpomínalo hlavně na něj a ne na Abraháma, jako na praotce národa. Místo toho se, paradoxně, rozhodne Boha „ukecat“ na to, aby nad Izraelci ještě nelámal hůl.

Jeho postoj je inspirativní i dnes. Myslím, že je to také našim úkolem, úkolem těch, kdo Boha znají a následují, abychom se před Ním přimlouvali za svět, za lidi ve světě, kteří na něj zapomněli. Není to, vůbec jednoduchý úkol. Člověk při tom musí částečně, nebo i úplně zapomenout sám na sebe a na své zájmy. Myslím, že můžeme říct, že Mojžíš měl Izraelce opravdu rád, přes všechny jejich omyly a chyby, jejich nevíru a nedůvěru. A jak je to s námi? Máme rádi lidi ve světě? Jak koho, viďte. Je to někdy těžké, mít rád lidi, kteří třeba nemají zas tolik dobrých vlastností. Někdy je těžké mít rád lidi ve vlastní církvi, vlastním sboru, natož ještě mimo něj. A přesto si myslím, že neseme i toto Mojžíšovské břímě, mít rád lidi a přimlouvat se za ně před Bohem.

Také si myslím, že pokud bychom se měli někde jako věřící hledat v podobenství o hostině, tak snad nejlépe mezi služebníky, kteří se mají rozběhnout po krajině a přivést na hostinu, kterou král chystá všechny – dobré i zlé, aby se svatební místnost naplnila hosty.

Následující neděle, kdy se zřejmě nebudeme moct sejít k bohoslužbě to asi bude o něco náročnější. Dnes ale máme i jiné možnosti než jen osobní pozvání do kostela. Třeba u východu z kostela budou takové malé čtverečky s informacemi o celocírkevní internetové stránce, na které je spousta zamyšlení, audioknih a písní k poslechu, můžeme si třeba dát závazek, že o tom řekneme alespoň jednomu ze svých blízkých.

My totiž nejsme Ti, kdo rozhodují o tom, kdo je vyvolený a kdo ne. Jsme ale Ti, kdo mají úkol povolávat mnohé.

V tom všem nám Bůh zůstává nablízku, jako ten, u kterého nad hněvem vždy vítězí milosrdenství.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 4. 10. 2020 – neděle díkčinění

Matouš 20, 1-16: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel za svítání, aby najal dělníky na svou vinici. 2Domluvil se s dělníky na denáru za den a poslal je na svou vinici. 3Když vyšel ven okolo deváté hodiny, uviděl jiné, jak postávají na návsi a zahálejí, 4a tak jim řekl: ‚Jděte i vy na mou vinici. Dám vám spravedlivou odměnu.‘ 5A tak šli. V poledne a kolem třetí odpoledne vyšel znovu a udělal totéž. 6Když pak vyšel kolem páté odpoledne, našel jiné, jak tam postávají, a tak jim řekl: ‚Proč tu stojíte a celý den zahálíte?‘ 7‚Nikdo nás nenajal,‘ odpověděli mu. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘
8Večer řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, počínaje od posledních až po první.‘ 9Přišli tedy ti najatí kolem páté odpoledne a dostali každý po jednom denáru. 10Když přišli na řadu ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali každý po jednom denáru. 11A když ho dostali, začali reptat na hospodáře: 12‚Tihle poslední pracovali jednu hodinu a tys je postavil naroveň nám, kteří jsme v tom horku dřeli celý den!‘ 13On však jednomu z nich odpověděl: ‚Příteli, já ti nekřivdím. Nedomluvil ses se mnou na denáru? 14Vezmi si, co ti patří, a běž; já ale chci dát tomuto poslednímu stejně jako tobě. 15Nesmím si snad na svém dělat, co chci? Anebo snad kvůli mé štědrosti trpíš závistí?‘
16Takto budou poslední první a první poslední.“

Přátelé,

čím jsem si to jen zasloužil? Často jsem slyšel, jak se lidi sami sebe, nebo svých blízkých ptali tuto otázku. Někdy v dobrém, tedy, když si zasloužili zrovna něco dobrého a někdy, žel, také v tom horším smyslu slova. Tu a tam ji jako lidé adresujeme také Bohu.

Čím jsme si to jen, pane Bože zasloužili, že se mi tak dobře daří, že mi dáváš tolik požehnání a častěji snad, čím jsme si to Pane Bože zasloužili, že máme tak zkorumpované politiky, že prší tak málo, nebo naopak, tak moc, čím jsme si to jen zasloužili, že nás děti zlobí, čím jsme si jen zasloužili.

Jako by si člověk všechno musel zasloužit, ve vztahu k svým blízkým, či ve vztahu k Bohu.

Dnes slavíme díkčinění, za sebe můžu říct, že byť je z hlediska termínu v běžné době, je to jedno z nejpodivnějších díkčinění co jsem kdy zažil. Vždyť uznejte, děkovat Pánu Bohu za jeho péči o nás na prahu už druhého stavu nouze, způsobného zákeřným virem?

Část lidí z těch, kteří do kostela často nechodí by to snad mohla považovat i za provokaci. A přes to dnes chceme, i já chci, především Pánu Bohu děkovat, protože jsem přesvědčen, že i když všechno není ideální, i když všechno kolem není podle mých představ, tak je za co děkovat.

Je totiž potřeba uznat, že to Pán Bůh se světem a s lidmi, kteří ve světě žijí, tedy, ani s námi nemá vůbec lehké. Kdo z nás by, nakonec, chtěl být světovým hospodářem, mít ve světě všechno pod palcem, udržovat svět v chodu?

Možná na první poslech to zní až tak špatně, ale když pak člověk uváží, jak je to někdy těžké být hospodářem třeba jen doma, a to tedy nejenom po stránce ekonomické, ale především když přijde na komunikaci o věcech, na kterých se třeba všichni neshodneme. Jak je to někdy těžké, dívat se na chyby svých blízkých a třeba mlčet, abychom je úplně neztratili, jak je to někdy těžké balancovat mezi spravedlností a milosrdenstvím.

A vůbec, když už jsme u toho, můžeme si možná udělat takovou malou anketu. Co myslíte, bratři a sestry, přátelé, jaké vlastnosti by měl mít dobrý hospodář, jak si takového dobrého hospodáře představujeme? (Přísný? Zásadový? Diplomat? Umi odpustit? Je fér?)

Z dnešních čtení se něco málo dozvídáme o tom, jaká je ta Boží představa o hospodáři, nebo přinejmenším o hospodaření s lidskými zdroji, tedy, vlastně jsem chtěl říct: s námi, lidmi.

To první, základní, co se dozvídáme z podobenství je, že Hospodář vyhledává lidi. Dá si tu námahu, sám jde na tržnici už včasně ráno a pak se ještě během dne několikrát vrací.

Ovšem ne proto, aby lidi hnal do práce, aby je buzeroval a uháněl, stůj co stůj, jen aby budovali prosperitu a mír v Božím království. Ne a ještě jednou ne!

Hospodář, tak jak jej Ježíš představuje v podobenství o Božím království přichází s nabídkou, o které je ochotný jednat, smlouvat, nebo přinejmenším se alespoň na ní domluvit v tom smyslu, že kdo chce, ten na ni může kývnout a kdo ne, tak ten třeba dostane šanci zas ještě později. Třeba i tehdy, kdy už to nedává smysl, o páté odpoledne, chvíli předtím, než už stejné bude konec běžného pracovního času, těsně předním, než bude padla.

To druhé, co se dozvídáme je, že hospodář, ten, kterého představuje Ježíš, dodrží své slovo, dodrží smlouvu, kterou uzavřel se svými dělníky, i tehdy, když přijde na odměňování – ať už se jim to líbí, nebo nelíbí. A má poslední slovo, i když si umím představit, že dělníci ve svém reptání ještě chvíli pokračovali alespoň ve svém nitru.

S tím ale souvisí i něco jiného, to co je snad patrné jak z prvního čtení o izraelitech na poušti, tak také z podobenství o hospodáři. Hospodář reptání těch, se kterými smluvil odměnu slyší, stejně jako i Hospodin uslyší reptání Izraelské pospolitosti na poušti a stejně tak, jako slyší i to naše obyčejné reptání. A prokazuje jim své milosrdenství, nejen tím, že s nimi o tom všem rozmlouvá, ale také tím, že jim dává dostatek a dostatek dává i nám.

O to vlastně v obou příbězích jde. Ten jeden denár podobenství, to byla běžná denní mzda. Ani málo, ani moc. Stejné tak si mohli nasbírat manu i Izraelité. Dost na to, aby přežili, ale ne víc, ale ani ne míň. Tak akorát. Ne jednou, někdy v budoucnu, ale v ten pravý čas.

Myslím, že to je podstatný, často opomíjený rozměr i v podobenství o Božím království. Že Ježíš chce svým učedníkům, kteří se jej ptají, jestli dostanou extra odměnu za to, že se pro nej všeho vzdali říct, že dostanou, tak jako všichni další tak akorát. A chce to říct i nám. Nemyslím si, že primárně tím podobenstvím cílí k odměně někde ve věčnosti. Nakonec, tou odměnou je jeden denar, zhruba částka, kterou člověk potřebuje na den, žádný nezměrný poklad. Myslím si, že od Božího království ve věčnosti lze očekávat víc. A zdaleka bych to podobenství nechápal jen materiálně.

Ježíš v něm zkrátka a dobře připomíná, že Bohu, dobrému Hospodáři záleží na tom, aby mzda byla spravedlivá a aby z ní mohli vyžít i Ti, s kterými se domluvil až na konci dne. Tu odměnu, tu bych viděl i jako dar víry, který chce Pán Bůh dát všem stejně i těm, kteří se na jeho vinici nadřeli ze všech nejmíň.

Zajímavé je, že hospodář sám určí to zvláštní pořadí odměňování, kdy odměňuje nejdříve ty, kteří pracovali nejmíň. Ti, kteří snášeli tu námahu celého dne, ti, kteří přišli jako první, budou odměněni až jako poslední a naopak.

Dostává se tak paradoxně do situace, kdy své jednání musí obhajovat před těmi, kdo pracovali nejvíc, před svými nejvěrnějšími.

Pointou samozřejmě je, že Bůh chce být milosrdný, pointou také ale je, jak to má Bůh těžké, když chce být milosrdný. I v tom, že když se rozhodne být milosrdný k těm, kdo si to nejmíň zasloužili, musí snášet reptání těch, kdo pracovali nejdéle, byť oni také dostávají svou slíbenou odměnu a nejsou o nic ukráceni, pán Bůh není milosrdný na úkor svých věrných. Vždyť to dobré, co svým spravedlivým a věrným dává, to není zaslíbení, že Ti ostatní dopadnou hůř.

Svým způsobem je tak toto podobenství obranou toho, že Pán Bůh může být milosrdný, že je to především Jeho rozhodnutí.

Pro nás, pro Jeho věrné pak platí to důležité povzbuzení, že kvůli tomu nemáme trpět závistí. Boží milosrdenství by spíš mělo být inspirativní i pro naše jednání s lidmi kolem nás, zvláště v době, kdy se vůbec nežije jednoduše, kdy se svět otřásá v základech, kdy je těžké hledat důvody k vděčnosti.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 9. 8. 2020

Mt 14:22-33: Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.
Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.
K ránu šel k nim, kráčeje po moři.
Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“
Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“
A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“
Když vstoupil na loď, vítr se utišil.
Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Když se zvedá vítr, je to téměř vždycky k vzteku. Pamatuji si, že když jsme loni jeli s novým autem z prodejny, z Olomouce do Šumperka, tak se taky zvedl šílený vítr. Z ničeho nic přišla bouřka s ledovcem, vítr, který lámal staré stromy přímo do cesty. Bál jsem se, ani tak ne o auto, jako o sebe a Aničku, která se mnou v tom autě jela. Bylo to k vzteku. Ale ta radost, když jsme pak byli bezpečně doma.

Ale ono, i když je člověk zrovna doma, a zvedne se vítr, nemusí to být o moc lepší. Vždycky uvažuji, kolik šablon nám zas sfoukne ze střechy, jestli to vydrží ty staré, ne moc zdravé javory, co nám rostou u plotu…

No a to jsem vlastně více méně v bezpečí…

Občas se mi u toho vybaví učedníci na lodi, právě tento příběh, který jsme slyšeli dnes. Ježíš zůstal sám, poslal je na druhý břeh. A v tom se zvedl vítr a ne ledajak, vítr, který vanul proti nim, protivný vítr. Vítr ze kterého jde strach, obzvláště když jste zrovna, tak jako učedníci na lodi, na vodě… A Ježíš ani nespí v podpalubí, je kdoví kde. A je zrovna třetí hodina noční, doba, kdy by učedníci měli spát tím nejhlubším spánkem, užívat si zasloužený odpočinek po nasycení zástupů.

Navíc, my už dnes celkem víme, co se v hlubinách nachází, jak to vypadá v hlubinách velkých jezer a moří. Ale starověký člověk, člověk z dob učedníků, si představoval hluboké vody jako nekonečnou zásobárnu zlých bohů, démonů a různých příšer.

Proč jen je Ježíš v tom nechal, jak je možné, že je vševědoucí syn Boží poslal na vodu, nevěděl snad, že se zvedne takový vítr? Má snad Ježíš už svých učedníků plné zuby?

Není těžké se do této situace učedníků vcítit. Vždyť nakonec, každému se může stát, že necítí Boží blízkost. Je to podivný mix emocí, když si i my sami procházíme různými protivnými situacemi, když se ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když ztrácíme své blízké, nebo ztrácíme jistoty, na které jsme spoléhali, když se cítíme, podobně, jako Eliáš vyhořelí v povolání, které jsme od Boha dostali.

A nakonec, celkem jistě můžeme říct, že pokud si starověký člověk představoval hlubiny vod jako místo nebezpečné, plné ledajakých démonů a zlých věcí, my zas často o naší době říkáme, že je poněkud tekutá, že v té dnešní době je všecko jaksi beztvaré, že dnešní doba, doba, kterou žijeme je sama o sobě zásobárnou takovýchto různých démonů a přízraků, které nás děsí, které nám nahánějí strach, protože jsou pro nás neznámé. A leckdy situace ve světě eskaluje rychle, každou chvíli někdy vypukne nový konflikt, každou chvíli je někde nějaký nový útok, každou chvíli se na nás valí vlna strachu a zlých zpráv a my se proti tomu všemu cítíme bezmocní, vydaní napospas. Kde pak v tom všem hledat Boha a Jeho působení?

No, popravdě, z obou čtení slyšíme, že je mnohem blíž než si myslíme. Akorát že se neprojevuje v tom rozbouření samotném, to není Boží hlas, co zvedá velké vlny a láme skály. A přesto, i když nic nehraje v náš prospěch, i když se zdá, že je vše ztraceno, Bůh je nablízku.

Někdy možná, jako učedníci, jsme natolik polekaní, natolik ovládaní strachem, že i Ježíše považujeme za přízrak, i jeho blízkost za nebezpečí. Není se čemu divit, když kráčíme tmou, nepoznáváme své blízké podle siluety, nebo, jen málokdy, většinou až podle hlasu… v krizových situacích je někdy těžké rozeznat blízké od nepřátel.

Stejně, tak je tomu i u Eliáše a učedníků. Až když Bůh promluví, až když Ježíš promluví, tak se začne vracet ztracená důvěra. Ano, i když je někdy těžké rozeznat boží blízkost, Bůh není vzdálený, ani není důvodem toho, že si procházíme různými protivnostmi. Je nám nablízku. Většinou k nám, popravdě, nepřichází tak okázale, jako když kráčí po vlnách k učedníků, často je to ten jemný tichý hlas, jako u Eliáše.

Dost často se podobáme i Petrovi. Leccos z lásky k Pánu Bohu začneme, ale pak se objeví překážky, které jako by byly skutečnější a silnější než naše důvěra v Boha – a začneme v problémech tonout jako Petr a ocitáme se v nebezpečí, že skončíme jako semena z podobenství o rozsévči, která padla do trní. V takových situacích ale mějme jistotu, že i když ztrácíme půdu pod nohama, je tu stále k pomoci natažená ruka, otevřené dveře. Jde jen o to správně tuto pomoc rozeznat, správně identifikovat Boží volání. A k tomu, abychom tento hlas rozeznali, je nejlepší po Ježíšově vzoru s Bohem pravidelně mluvit, najít si čas na rozhovor s ním, i když se vždycky najdou nějaké „důležitější“ záležitosti.

Amen.

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 21. 6. 2020

Matouš 10, 24-39: Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď! Nebojte se jich tedy; neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle; a co slyšíte v soukromí, hlásejte ze střech. A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodinaa.Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Sestry a bratři,

minulý týden Jaroslav Pechar mluvil o čtyřech pilířích církve. Jedním z nich bylo i martrýria, svědectví, dnes, nebo spíš v dějinách církve často spojené s utrpením. Křesťané mají vydávat svědectví o milujícím a spravedlivém Bohu, někdy i tváří v tvář tyranům, kteří jim chtějí zavřít ústa. I kdybychom se podívali na moderní dějiny, najdeme příklady věřících, kteří dali i to nejcennější – svůj život. Třeba Josef Toufar, katolický farář z Číhoště, umučený STBáky pro takzvaný Číhošťský zázrak,  Bohuslav Burian, vězněn a mučen nejdříve nacisty a pak komunisty kvůli tomu, že za hranice republiky převedl několik rodin. V sobotu bude 70té výročí justiční vraždy Milady Horákové. I v současnosti bychom jistě našli příklady martýrů v různých částích světa, v Číně, kde je často stále zavírají a zabíjejí komunisté, ale i v latinské Americe, kde křesťany, kteří nechtějí spolupracovat vraždí drogové kartely.

Když tak přemýšlím o tom, co asi tak prožívali a prožívají tito lidé, kterým pro jejich víru a přesvědčení hrozí ztráta života, přichází mi na mysl celá škála nejrůznějších emocí. Myslím ale, že vcítit se do situace těchto lidí je těžké, téměř až nemožné. To, co pozoruji u většiny z nás – lidí, když se začne mluvit o martýrech je ale strach.

Strach zažíváme asi všichni. Je to silná emoce naší primární signální soustavy. Jsou různé formy strachu, taky mám strach, a uvědomuju si, že vlastně denně je tu něco, kdy si uvědomím svůj strach. A to ani nemám a nesleduju televizi, natož horrorové filmy.

Jeremiáš v textu prvního čtení mluví přímo o děsu, který je všude kolem. Slyší pomluvy, stěžuje si na to, co se mu děje, má strach. Lidé ho pomlouvají, chtějí ho udat. Uvědomuje si ale i něco jiné – “Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr.” Někde v tom Jeremiášově strachu se objevuje i záblesk naděje, poznání, že Hospodin je s ním, takže to s ním nemusí dopadnout tak špatně, jak se domnívá.

Vždyť v životě nemáme jenom strach. Máme i jiné emoce. I u Jeremiáše, v textu plném deprese a stížností, zní také naděje. Volá Boha na pomoc. Pravda je, že ve Starém zákoně často čteme o Bohu, který je Bohem pomsty, má pomstít ty, kterým se děla křivda, kteří měli strach. I Jeremiáš mluví o tom, že by si přál spatřit pomstu nad těmi, kteří mu působili příkoří. Je to lidské, chtít potrestat ty, kteří nám způsobili strach, kvůli kterým jsme trpěli. Když my, tak ať oni taky.

Tohle Nový zákon, díky Ježíši Kristu, už nezná, mění se to, u Ježíše plně, u dalších lidí aspoň na teoretické rovině vědění, jak by to mělo být, jak to taky jde, mizí touha po pomstě. Jak píše apoštol Pavel, smrti bude odebrán její bodec, smrt už nebude pomstou. Inu, je to mnohdy, jak říkám a jak ostatně sami vidíme, spíš teorie, stačí se rozhlédnout kolem, ale příklad jsme dostali a je to i o nás, jak s ním nakládáme.

I evangelium je dneska o strachu. Slyšíme nebojte se lidí, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, nebojte se, protože Bůh vás zná natolik, že jsou spočítány všechny vlasy na vaší hlavě. Pravda, na to “nebojte se” vzápětí slyšíme i “bojte se” – toho, který může zahubit duši i tělo. V podstatě tady tedy slyšíme i výhružky – bojte se, tedy se nám tady nakládá ještě další strach, namísto toho, abychom se strachu zbavili.

Každé velké povzbuzení z těch tří je tu doplněno podotknutím “no, trochu se přece jen bojte, ona ostražitost je na místě”. Ale je to spíš, jak to vnímám, ono ponouknutí k bdělosti než ke strachu, bojte se tak, že budete ve střehu, budete připraveni, ale nebojte se strachem, který by vám měl svázat ruce. Evangelista totiž počítá s tím, že je naprosto lidské mít strach, je skutečně asi velmi málo lidí, kteří strach absolutně nepociťují, a to už je spíš diagnóza, než normální stav.

Co ale tedy s tím strachem? I ti martýři, které často oslavujeme a obdivujeme jej přeci museli mít, ale museli ho nějak i zpracovat, nějak se mu postavit, když se postavili svým tyranům, místo toho, aby se skrývali.

Bratři a sestry, každý člověk může, či snad dokonce měl by, mít uvnitř sebe místo, kam strach nevstupuje. Máte ho, uvědomujete si ho, takové místo? Existuje totiž prostor v našem nitru, kam se strach nedostane. To místo uvnitř nás samých je taková duchovní, spirituální pozorovatelna, odkud je strach vidět, kam ale nemá přístup. Tohle místo, byť sebemenší v našem nitru, je pevné, nechvěje se. Je Boží, posvátné, je pramenem nás samých, pokladem, o který pečujeme, když jsme si jej vědomi. A kéž bychom byli!

K utvoření toho místa – a to je v našich rukou – je potřeba duchovní život, duchovní ukotvení, nakonec je jedno, pod jakou “vlajkou”, jen to musí být opravdové, pramenit z vědomí blízkosti skutečně, věčného a nepodmíněno. Spiritualita, zbožnost, to je i ochota dívat se za běžné materiální a hmatatelné každodenní dění. Touha a chuť žít vedle uspokojování svých materiálních požadavků a potřeb i něčím jemnějším, nebát se ticha, meditace, modlitby, rozjímání, tázání a sebereflexe. Spiritualita, víra má mnoho podob. Umět prožít a zažívat na denní (i noční) bázi to, že “Bůh je s námi a my jsme jedno s Bohem”, ať už Boha vnímáme a nazýváme jakkoli.

Jiná cesta, jak případně ten strach, nebo i touhu po pomstě, odplatě druhým, překonat, není. Kdo se bojí a bát se chce, tak sebelepší slova, sebevíc vysvětlování, nic z toho nepomůže, pokud nezměníme něco v sobě. My se ale ve víře bát nemusíme, vždyť i ve čtvrté kapitole Janovy epištoly čteme o tom, že dokonalá láska vyhání strach. Přeji nám tedy, bratři a sestry, abychom s vírou mohli i my v sobě najít to místo, kam strach nemá přístup, místo ve svém nitru, kam můžeme strachu vždycky utéct a srovnat si myšlenky, abychom pak ve světě mohli vydávat svědectví o Bohu, který je všem lidem nablízku.

Amen

Jakub Pavlús, farář sboru

Bohoslužby 24. 5. 2020

Žalm 68, 5-6: Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte.

Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.

Bratři a sestry, ve čtvrtek byl svátek nanebevstoupení pána Ježíše, na sociálních sítích starokatolické církve jsem zaregistroval vtip o tom, že to je svátek, kdy církev slaví Ježíšův odchod do home office. Nanebevstoupení pojímají, jak jsme ostatně slyšeli už před týdnem evangelisté rozličně. A co my? O Bohu vyznáváme, že je obhájcem vdov ve svém svatém obydlí. Ale kde hledat to obydlí? I o tom můžeme dnes společně uvažovat.

Kolekta:

Bože slávy,
tvůj Syn Ježíš Kristus za nás trpěl
a vystoupil do Tvé blízkosti.

Sjednoť nás s Kristem, ale i jednoho s druhým
sjednoť nás v utrpení i v radosti,
aby mohl být celý svět tažen do tvé štědré přítomnosti
skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána,
kterého s tebou a Duchem Svatým chválíme a ctíme
jako jediného Boha nyní i navěky.
Amen.

 

Jan 17, 1-11: Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.

A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.

A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.

Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím.

Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.

 

Skutky 1, 6-14: Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali. Byli to Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.

 

Nanebevstoupení. Zvláštní svátek. Vlastně, pro mnoho z nás, evangelíků, je to takový svátek, nesvátek. Můžeme si, trochu dělat legraci, že církev slaví Ježíšův návrat do home office, tedy do kanceláře doma. To by sedělo k tomu, co někteří z nás a našich známých prožívali poslední měsíce, když pracujeme z home office. Můžeme také skepticky říct, že evangelista Jan o nanebevstoupení nepíše téměř nic.

Jenomže, kam se to vlastně Ježíš vrací, a proč? Na nebesa, říká se. Co ale víme o nebesích? Z geografie a astronomie víme, že když bychom se vydali kolmo nahoru, do nebeských výšin, prošli bychom postupně přes troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféru a kdybychom měli s sebou dost zásob kyslíku, podívali bychom se do meziplanetárního prostoru, mezihvězdného prostoru, mezigalaktického prostoru… Tam se ale momentálně díváme jenom pomocí teleskopů a družic a to, co tam vidíme, je nám mnohdy zastřeno tajemstvím, víme, že se stále máme co učit. Od apoštola Pavla zas čteme, že na nebesích je připraveno pro ty, kteří milují Boha to, „co oko nevídalo a ucho neslýchalo“.

Přesto, že v je to všechno obestřeno tajemstvím, očekáváme z nebes pomoc, nebesa jsou pro nás víc, než jen předmět zkoumání, jsou také metaforou pro místo, kde přebývá Bůh. Snad proto často stojíme, a „hledíme do nebe“. Není to nic nového. Nakonec, Bůh také vyzval Abrahama, aby sečetl, kolik je hvězd na nebi. Poté ale hned směřoval jeho pohled zpět na zemi, když mu řekl, že tak moc rozmnoží i jeho potomstvo. A my víme, že to nepřišlo hned. Jistě bychom našli ještě spoustu jiných textů v bibli, kde se lidé dovolávají nebes, na které Ježíš podle církevní tradice i některých evangelistů vystoupil, nebo kde právě zastřeni mrakem na vysoké hoře potkávají Boha.

Věříme, že když Ježíš vystoupil na nebesa, vystoupil tam jako náš přímluvce, jako ten, kdo se přimlouvá za nás před Otcem, čteme to v listu římským v osmé kapitole od 31. verše. V apoštolském vyznání zas vyznáváme, že se tam „sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího“ a že se odtud jednou vrátí, aby „soudil živé i mrtvé.“ To všechno je našim vyznáním, vyznáním naší naděje a víry. I když nebesa, místo, kde přebývá Bůh neumíme popsat.

Přesto však i nám, když přemýšlíme o tom, jak to na nebesích vlastně je, podobně, jako učedníkům zní slova andělů: „co tu stojíte a hledíte k nebi?“ Není to kritika směřovaná k těm, které zajímá meteorologie či astronomie. Vlastně to není ani kritika apoštolů v pravém smyslu slova. Je to spíš výzva. Výzva k tomu, aby ti, kdo nechápavě hledí do nebe a uvažují, kam to Ježíš vlastně odchází a co tam bude dělat, tedy, aby Ti, kdo se snaží pochopit to, co rozum stejně nepobere, věnovali svou energii a svůj čas něčemu smysluplnějšímu. Vždyť „tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde tak, jste ho viděli odcházet“.

Apoštolové by samozřejmé mohli namítat, říct, že je andělé nemají rušit, když zrovna prožívají tak mystický zážitek víry, když zrovna chvíli mohli nahlédnout za onu pomyslnou nebeskou oponu. Já tedy přiznávám, že tento typ mystických zážitků nemám, Bůh zřejmě dobře ví, že ke mně stačí mluvit tak nějak „konzervativnějšími“ způsoby, nikomu je ale neberu, nicméně je fakt, že mystické zážitky jednotlivců a malých skupin můžou být zajímavé pro ně samotné, ale pro svět a jejich okolí je to jenom sci-fi, které může vyvolat údiv, nebo také úsměv.

Ježíš i andělé neustále obrací zraky i mysle učedníků zpět směrem „na zemi“ tedy, trochu víc do horizontální roviny. Proč? To je jednoduché, právě, když se rozhlédnou horizontálně kolem sebe, právě, když svou mysl obrátí k lidem ve svém okolí, pochopí, že mají kolem sebe hodně „práce“, že je zde stále dost lidí, kteří je potřebují a to ne na to, aby je moralizovali, ale právě na to, aby jim dosvědčovali Ježíšovu blízkost. „Dostanete sílu Ducha svatého … Budete mi svědky v Jeruzalémě, po celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Říká Ježíš vystupující na nebesa. To podstatné se děje kolem Vás, ještě stále máte co dělat, připomíná učedníkům a také nám. 

Hledět k nebi a oslavovat nanebevstoupení může působit jako záslužná a dobrá věc, ze které by se v zásadě měl Pán Bůh těšit. Ale je zde něco důležitější, totiž uvědomit si, že Ježíš, byť vystoupil na nebesa, chce stále zůstat lidem na blízku. Ne sice přímo, ale skrze své učedníky, skrze nás, mě a Tebe. Ježíš nakonec nejen vystoupil na nebesa, to podstatnější se mi zdá být v tom, že předtím sestoupil na zemi. Ježíš nebyl jediný, kdo byl vzat na nebesa, i Eliáš byl „vzat“, ale Ježíš, na rozdíl od něj, také prošel branami smrti a vstal z mrtvých. Ne bezúčelně, ale proto, aby byl lidem na blízku i v jejich radosti a utrpení, nejen v mystických zážitcích.

Svědčit o Ježíšovi, být jakousi metaforou, připodobněním Boží přítomnosti na zemi je nejdůležitější úkol pro učedníky. Znamená to stát na straně těch, kterým jsou odepřená práva, prokazovat pozornost těm, na které svět hledí přes prsty, pečovat o vdovy a sirotky, navštěvovat osamělé. Je to velký úkol, který nám byl dán.

Je v tom ale také dobrá zpráva. Víme přece, že ani nám, kteří věříme, nepadají pečení holubi přímo do pusy, i na nás mnohdy hledí lidé přes prsty, cítíme se leckdy osaměle a všelijak neschopně. Být pak tím, přes koho lidé poznají Boží blízkost, to se jeví jako nemožné. Naštěstí ale, jak už jsme to četli, platí také pro nás nejen úkol, být Ježíšovým svědkem až po okraj země, ale také zaslíbení, že dostaneme sílu Ducha Svatého. Ale to už bychom se dostali k tématu příští – Svatodušní neděle. Říkám si ale, že kázání na pokračování jsem ještě nezkoušel a třeba přišel ten správný čas.

Ježíšovo nanebevstoupení, když o něm uvažuji, musím si říct, že je to z mého pohledu Boží provokace – v dobrém smyslu slova. Ježíš vystoupil na nebesa a odevzdal pomyslnou štafetu učedníkům, jako by říkal, teď je řada na vás, budete mi svědky až po okraj země. Je na nás, zda se rozhodneme „běžet“ tuto štafetu, zda se rozhodneme svědčit světu o Ježíši, který znovu přijde, stejně, jako byl vzat. Mám za to, že zahodit tento štafetový kolík, nenechat se Ježíšem vyprovokovat k jednání by byla veliká škoda pro nás i pro svět.

Amen

 

 

Přímluvy:

S celým Božím lidem v Kristu Ježíši se modleme za církev, všechny potřebné a celé Boží stvoření.

  • Nechávej svoji církev kráčet dále ve světle Ježíšova vzkříšení, dej, aby zůstávala bdící a odporovala zlu. Dej pastýřům církve a vedoucím společenství příklady takového dobrého bdění a dávej jim také radost z jejich služby.
  • Posiluj společenství, která modlitbou i skutkem usilují o jednotu v Kristu, a uzdrav zaslepenost sborů, které jsou chyceny do pasti svých předsudků a soběstřednosti.
  • Ustanovuj naším zemím řádnou vládu a čestně zvolené představitele pro dobro tvého lidu a pokoj tvé církve.
  • Zahrň do svého uzdravujícího dotyku a soucitného obětí všechny nemocné. Posilni všechny, jejichž víra zeslábla; upevni ty, jejichž pozemský život se chýlí ke konci.

Pane, náš Bože, ty jsi vnesl mezi nás dobrou zprávu o Ježíši Kristu skrze své Duchem naplněné služebníky. Svým Duchem pohni i nás, abychom tuto dobrou zprávu nesli těm, se kterými žijeme. Prosíme o to ve jménu Ježíše Krista, tvého Syna, který žije a vládne s tebou a Duchem svatým jako jeden Bůh nyní i navěky.

 

Petrův 5, 6-7: Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.

 

Jakub Pavlús, farář sboru